Robert Fulghum (Echo)

Robert Fulghum

Tehdy jsem pochopil, že už znám většinu z toho, co je ke smysluplnému životu zapotřebí - a že to není až tak obtížné. Všechno to znám. A znám to už velice dlouho. Žít podle toho - to už je něco jiného, že? Tohle je tedy moje krédo:

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na píškovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

O všechno se rozděl.

Hraj fér.

Nikoho nebij.

Vracej věci tam, kde jsi je našel.

Uklízej po sobě.

Neber si nic, co ti nepatří.

Když někomu ublížíš, řekni promiň.

Před jídlem si umyj ruce.

Splachuj.

Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.

Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.

Každý den odpoledne si zdřímni.

Když vyrazíš do světa, dávej si pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.

Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.

Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.

A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Všechno, co potřebujeme znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.

Vyberte si kterékoli z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte si to na svůj život v rodině nebo v práci, na svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále ještě platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Pokud jste si přečetli předchozí řádky, jste na nejlepší cestě pochopit, o čem kniha s tak fundamentálním názvem je. Útlá knížečka Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, vám nabízí desítky krátkých fejetonů a zamyšlení. Tyto článečky ne nepodobné sloupečkům, které polovina kvarty pravidelně plodí na angličtinu, si psal Fulghum několik let do kapsy a teprve potom dostal nabídku na jejich uveřejnění. Je to na nich vidět, protože každá z nich je uměleckým dílem sama pro sebe, vypiplaná do posledního detailu, s čitelným úvodem, zápletkou či problémem a pointou na závěr. Číst Fulghuma je opravdové potěšení.

Kromě toho působí ve prospěch knihy s názvem, který už znovu opakovat nebudu, jelikož je příliš dlouhý, i další faktor. Fulghumovy sloupky nejsou intelektuální záležitostí, politickou satirou, napadáním kohokoli a čehokoli - Fulghum píše o problémech běžného života a možná právě proto je tolik populární.

Co dodat na závěr? Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, není poslední z Fulghumových knih. V současné době police knihoven okupují ještě tři další pokračování ve stejném stylu - Už hořela, když jsem si do ní lehal; Ach jo a Možná, možná ne. Můžete počítat s tím, že na ně v knižním koutku nezapomeneme, a vy se tak budete mít šanci dozvědět, zda následovaly cestu vyšlapanou svým předchůdcem a nezkazily Fulghumovi dobré jméno, které si u mě "mateřskou školkou" bezesporu udělal.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek vyšel v pátek 25.5. 2001 a zaujal už lidí